Klasické použití je vrtání kruhových otvorů kolmo, nebo pod úhlem v železobetonových, cihelných i smíšených stěnách s daným průměrem od 8–600 mm, které slouží pro jednotlivé prostupy stěn dle určených technologií jako je vodoinstalace, elektro, VZT malých rozměrů apod, nebo i sdružených otvorů pro více technologií najednou.
Kromě jednotlivých otvorů se dá využít jádrové vrtání v kombinaci se stěnovou pilou například při výřezech v pro stavební otvory (okna, dveře), kdy je potřeba navrtat budoucí vyřezaný otvor v jednotlivých rozích nebo v místě, kde nesmí dojít k protažení řezu v konstrukci kotoučem s ohledem na ocelovou výztuž.
Jádrové vrtání se také často používá při chemickém kotvení, když již nelze vrtat příklepem a to nejčastěji v železobetonu, kde se ve vytyčeném místě kotvy nelze vyhnout ocelové výztuži a je potřeba jí převrtat.
Jádrové vrtačky se mohou připevnit na povrch buď mechanicky pomocí kotev na klasickém stavebním podkladu, nebo vývěvou tam, kde se nesmí porušit povrchová úprava, jako jsou dlaždice, konečná úprava pohledových betonů a jiných hladkých povrchů.
Rozlišujeme dva způsoby vrtání v souvislosti s použitím vody pro chlazení jádrových korunek(vrtáků). V menších vrtaných průměrech a kratších hloubkách můžeme v cihle, porobetonu, Ytongu apod. vrtat tzv.nasucho, bez použití vody. V betonu a železobetonu se voda používá bez rozlišení průměrů a hloubky vrtů. Lze též aplikovat „ruční jádrové vrtání“ a to v případech vrtání průměru do 120 mm a v měkčích materiálech jako u vrtání na sucho.
Délky vrtů je možno zvolit poměrně značné a to pomocí tzv. prodlužovacích nástavců korunek, kdy je možno postupně vrtat i do několika metrových hloubek.
